S Červíkem se fakt nenudím… Když vyřeším jeden výchovný oříšek, Červík přijde s něčím novým, aby si panička musela stabilně namáhat mozkové závity.
Bubák jménem klíče
Když odemykám, tak Červík sedí vedle mě, někdy docela blízko.. Jednou mi spadly klíče tak nešťastně, že po cestě nabraly jeho čumáček a bubák byl na světě. Aby toho nebylo málo spadly mi ten den klíče ještě jednou, i když ve větší vzdálenosti, tak to asi stačilo.. prchl až dolů do chodby.
Do té doby jsem už dělala podávání klíčů a bylo to v pohodě, takže zpět na začátek.. Pamlsky nejvyšší ze všech nejvyšších hodnot. Přemýšlela jsem co po Červíkovi chtít, jestli podávání a pouštění nebo jen žduchání. Zvolila jsem druhou možnost, kdy žduchal do klíčů v mé ruce položené, za zemi a v mé ruce visící. U dveří jsem si sakra dávala pozor, aby mi nespadly (jinak, klíče, pokud jsem je držela, nebo dávala do zámku bubákem nebyly, pouze, když volně visely a cinkaly, nebo jsem se jimi moc přiblížila k čumáku). Snažila jsem se i klíče pomalu pokládat na zem (z pokládání by bylo padání), ale vždy nás to hodilo zas o krok zpět. To, že je rozhýbal úplně sám mu dost pomohlo. Po 14-ti dnech mi zase omylem spadly (ach ty ruce děravé!), Červík sebou jen cukl, ale nezdrhl!!! Mise kompletní.
Hic sunt leones
Od začátku jsem se snažila chodit s Červíkem do nejrůznějších prostředí, cvičit soustředěnost na mě, jenže jsem pak usnula na vavřínech a začala cvičit skoro jen na mých oblíbených místech. Uvědomila jsem si to, když jsem jednou změnila trasu a pozornost byla ta tam. Na obíhačky, otočky, prostě akční cviky to vliv nemělo (to je schopný pracovat kdekoliv, i před psy, kteří jsou pár metrů na volno), ale na klidové cviky ano. Takže se teď snažím zase chodit cvičit pokaždé jinam a zlepšení je hned vidět.
Šílím tedy jsem
Od začátku září jsem pomalu začala pozorovat zhoršující se schopnost být v klidu se mnou na tréninku (samo až po té, co se nauči ignorovat přetahující se psy, takže zase další výzva, abych se nenudila.
Doma v ohrádce spí i několik hodin, ve Psím Parku když jsem sama, tak vydrží sám v kleci, i když opustím místnost, zvládne být v kleci, když cvičím s Ájkou. Když jsem na semináři v roli posluchače, tak (relativně) zvládá být v klidu, ale na mých hodinách je to děs. Můj špatný timing, když na něj nesoustředím pozornost, tomu jen přispívá. Kurzisti mi pomáhají prokrmovat (aby všechna odměna nepřicházela ode mě), ale stále není pokrok vůbec patrný. Takže budu dělat to, co na hodinách agility – brát si ho jen na chvíli, kdy zvládne být v klidu a dobu prodlužovat.
Ale aby tento díl nebyl jen o nezdarech, veliký pokrok vidím v jeho sebeovládání, co se týče pohybujících se předmětů (listy, sáčky ve větru), už to s ním ani nehne.
Pouštím ho víc po chvilkách z ohrádky a dokonce si je shopný na chvíli lehnout a ne jen šíleně běhat po místnosti a zkoušet vše okusovat (což jinak byl schopný provádět i když přišel útahaný z procházky).
Chůze na vodítku – na známých místech už chodí skvěle i bez ohlávky.
Nový cvik – chůze mezi nohama – dopředu i couvání a točení (úkroky stranou budou následovat). Od začátku mám ruce podél těla a odměna přicházi ze předu (pár prvních pokusů jsem měla ruce na břiše, odměna přicházela se zhora a Červík měl tendence skákat).
Autor a foto: Petra Marečková
O autorovi:
Petra Marečková
Agility se věnuji 9. rokem, z toho 3 roky vedu tréninky na KK VFU. Dva roky pořádám semináře pozitivní motivace, od ledna tohoto roku vedu i pravidelné hodiny pozitivky. Od července budu působit také v nově otevřeném výcvikovém centru Psí Park. Mám dvanáctiletou kříženku Ájku a devítitýdenní bordeří štěndo Červíka.
Se psy pracuji pouze pomocí pozitivního upevňování.
