Jsem malý, vybrali mne, byl jsem předem určen k holčičce trpící diabetes, v těle této holčičky nefunguje správně slinivka břišní, která má regulovat hladinu cukru v krvi. Jsem malý, jsem knírač, byl jsem vybrán pro označení snížené a zvýšené hladiny cukru v krvi (hyperglykemie a hypoglykemie). Měl jsem odjet do Švýcarska, a tak ukazovat světu, co všechno se dá naučit a čím dokážu pomoci a přispět do života své paničce.
Jsem knírač, jsem malý, ale myslím, že mám velké srdce…
Na začátku výcviku jsem toto srdíčko věnoval své trenérce, stejně jako ona mně, abychom byli schopni spolu utvořit tým, který měl za cíl trénovat specifické pachové práce. Býval jsem velmi váhavý a roztržitý, ale postupem času se mezi námi vytvořil vztah, kdy jsem snadněji pochopil, co po mně trenérka vyžaduje a snažil se ji to splnit.
Nešlo jen o pachové práce, které samozřejmě byly ty důležité v mém výcviku, ale i o podávání různých předmětů, svlékání rukavic, čepice nebo brýlí (to mne moc a moc bavilo).
Dokázal jsem i popotáhnout invalidní vozík nebo třeba otevřít dveře.
Přišel podzim a sním i můj velký den. V Helppesu to nazývají „ Super den“. Měl jsem být předán své nové paničce Týnce. Celá psí smečka, (která zde se mnou trávila výcvikový čas) nastoupila na pódium. V rámci ukázky jsme předvedli, co jsme se naučili a s čím budeme pomáhat. Obecenstvo zatleskalo, ale asi by nám mělo tleskat i nadále, protože z pódia většina z nás odcházela do nových domovů, k novým páníčkům a paničkám, kteří potřebují naši pomoc a my jim ji z toho velkého psího srdce rádi poskytneme – kdykoli a kdekoli.
A tak jsem odjel, daleko od dosavadního života a snažím se pomoci své zatím „malé“ Týnce a rozdávám lásku, která mi byla dána už v samém začátku výcviku.
