Ještě si vzpomenete, kterou pohádku jste měli jako děti nejraději? A co vaše děti? Studie dětských psychologů ukazují, že většina dětí má ráda pohádky, kde jsou hlavními (nebo alespoň vedlejšími) hrdiny zvířata.
V pohádkách zvířata mluví a přemýšlejí, jsou nositeli dobrých, ale i špatných vlastností, a mohou tedy představovat jak kladné, tak záporné hrdiny. Pohádku o Červené Karkulce a zlém vlkovi znají v různých modifikacích děti z celé Evropy. Další zlý vlk, tentokrát trápící hodného zajíčka, je hrdinou proslulého ruského seriálu „Jen počkej!“ Lišku vnímáme jako mazanou Bystroušku, ale také jako únoskyni Budulínka. V pohádkách, ať prastarých, nebo moderních, vystupují i prasátka, kůzlátka, kohouti a slepičky, krkavci, labutě, psi, kočky, myši, medvědi, ryby. Proč?
Jednodušší svět
Svět dospělých lidí je pro dítě příliš složitý. Zvířecí svět je prostší a jasnější, děti mu lépe rozumějí. Nejen v pohádkách, ale i v reálném životě. Proto se maminky často uchylují k malým lstím, aby 
dítě rychleji motivovali k činnostem, do kterých se jim právě nechce. Například: „Koukej, jak si Mourek umývá ouška, pojď, umyjeme také tvoje. To by byla hanba, kdyby Mourek měl čisté uši a ty špinavé!“
O některých věcech dospělí před dětmi raději nemluví, nebo jen pokradmu a šeptem. Ale když Micka čeká koťata, pes Kuba má zvětšenou prostatu a křeček Jáchym uhynul stářím, smí se to vyslovit nahlas a diskutovat o tom. Je dobře, když si dítě může prožít tak významné události, jako je narození nového života, ale i nemoc, stárnutí a smrt nejprve jakoby „nanečisto“, se svými zvířaty. Pomáhá to formovat jeho charakter, schopnost empatie, zodpovědnost a zároveň vnitřní rovnováhu a smíření s přírodními zákony.
Didaktická pomůcka
Děti se učí mnoha způsoby: pozorováním, napodobováním, přemýšlením a povídáním o tom, co vidí. Mají-li před očima živého tvora, pozorují a přemýšlejí velmi 
intenzivně. Zároveň se snaží navázat kontakt se zvířetem, ale také s rodiči. Touží vyjádřit, co vidí, a tím se učí komunikovat. Zvířata bývají častým tématem hovorů mezi dětmi ve školce i ve škole; první knížky, které děti samy vyhledávají, se obvykle točí také kolem zvířat.
Proto téměř každé dítě touží mít nějaké zvíře doma a nechápe, proč mu to rodiče odpírají. Pokud k tomu jsou závažné důvody, například zdravotní, pak je třeba to dítěti na rovinu říci. Ale je-li to jen trochu možné, přimlouvám se za živého tvora do rodiny. Nemusí to být hned pes nebo kočka, pro začátek stačí křeček, morče nebo andulka.
Samozřejmě že hlavní zodpovědnost za zvíře bude na rodičích a je třeba počítat s tím, že dítě se péče zúčastní jen ve velmi omezené míře. Vyhrožování, že „to zvíře půjde z domu, když se o ně nebudeš pořádně starat“, není k ničemu. Spolehlivěji zabere starostlivá věta: „Ten Ferda se mi nelíbí, jako by byl nemocný – vyměnil jsi mu dnes vodu?“ A nejlepší je dodat: „Pojď, půjdeme na to spolu, určitě ho ještě zachráníme.“ Minimálně další dva dny bude mít Ferda vodu čistou jako křišťál.
Autorka: MVDr. Hana Žertová
