Pomalu začínáme aktivně dělat to, na co jsem se tak dlouho těšila – trénovat. Nejsem příznivce „do roka nedělat nic a pak hurá zničit psa“, začátek našeho trénování vyplynul z toho, že začalo jaro (já můžu běhat, protože mi to průdušky dovolí, můžu chodit s dětmi na tréninky) a navíc vše je pozvolna..
agility – nejvíce děláme skokovou techniku, sem tam zkusíme kratší sekvenci a začali jsme s nácvikem houpačky a zóny na kladině.
Začátkem dubna jsem začala i s nácvikem 2×2 slalomu.
I když je Červík hodně rozrušený, můžu ho už mít normálně na svých hodinách (věřím, že se jednou dopracujeme i ke klidnému pozorování dění na parkuru ;o) ).
Příprava na výkon – je pro mě základem, takže dbám před tréninkem na rozehřátí, protažení, po výkonu vychození, uvolnění svalů (a v rámci prevence na správné osvalení a koordinační cvičení). Zde jsem zjistila, že na tréninku (zvlášť, když jsou na place ještě jiní psi) by bylo vzhledem ke vzrušení, správné protažení skoro nemožné ( je příliš ztuhlý), takže poctivě trénujeme doma i venku na procházce, před hraním, cvičením, krmením, tak aby věděl, že protahování je vlastně super, protože po něm následuje to, co miluje :o).
Jako doplňkový trénink jsem vybrala dva sporty:
obrany – Červík hned na prvním tréninku krásně odlišil pravidla hry s paničkou (držení na povel, focus na mě, když se na něj dívám, sezení v klidu, když „máchám“ hračkou) a hry s figurantem (focus na peška a „uloupit“ ho bez povelu)
canicross – naše tréninky jsou zatím jen velmi krátké, Červíka tahání hodně baví, jen je potřeba ho naučit, že se namá uvařit na prvních sto metrech ;o). Důležitý byl pro mě výběr správného postroje (vodítka s amortizérem a sedáku pro mě), tak aby mu přesně seděl a Červíka neomezoval v pohybu. I když je to jen doplňková disciplína, tak je pro mě důležité, aby měl Červík maximální komfort a zatěžoval svalstvo rovnoměrně.
Malá vsuvka – u jakéhokoli sporu nesnáším větu: „Stačí nám to levné/méně kvalitní, děláme to jen rekreačně“ (případně u agility „děláme to pro radost, nepotřebujeme dělat skokovou techniku“), takto jsem si ve špatných botách málem odrovnala nohy, můj předchozí pes měl díky špatnému postroji špatně nasvalená záda, což se mohlo/samo i nemuselo, teď už to žel nemám jak ověřit, projevit pohybem na agility. Když bude někdo dělat agility rekreačně „jen tak pro radost“ aniž by dbal na správnou techniku skoku, focus, koncentraci a své vedení (a hlavně tato kritéria zavádět postupně, nikoli vše zaráz!), tak se může napáchat více škody (na pohybovém aparátu, psychice – přetáčení, nebo naopak úptlum), než když pracuje postupně, dbá se na jednotlivé složky skládanky jménem agility (či jiný sport). Ale to už je asi také o trenérech, aby správný postup svým svěřencům vysvětlili.
Co se týče časového rozvrhu, agility trénink máme jednou až dvakrát týdně, obrany jednou za čtrnáct dní až tří týdny a běhat chodíme jednou týdně. Protože víkendy jsou vždy více náročné (trénink a výlety), snažím se, aby ve dny, kdy není žádný trénink, hodně odpočíval.
Triky
výskok do náruče – u Červíka to šlo samo, stačilo si trochu přidřepnout, plácnout se do hrudníku (vždy výskok dělá ze sedu a plácnutí jsem rychle předělala na slovní povel, jelikož by měl tendenci nezřízeně skákat u jakéhokoli pohybu rukou směrem nahoru). U psů kteří nejsou „na pérkách“ postupuji přes, dávání pacek na kolena (v sedě na židli, nebo kleče), spučasně dělám výskok na vyšší bedýnku.
výskok na záda – také dělám spučasně výskok na vyšší bedýnku. Na zemi se schpoulím do klubíčka apostupně tvaruji, od položení předních pacek na záda..
Je krása pozorovat, jak se všechna práce s Červíkem začíná projevovat. Zvládá být odložený na vodítku (v klidném prostředí, v rušivém si občas pískne), když přijdeme na návštěvu, tak po počátečním vzrušení si hezky lehne a hraje hodného pejska. Dokonce, když si venku sednu do trávy, tak si přijde jen tak lehout za mnou (nejde o to, že přijde za mnou, ale že si „lehne“!)
Ale abych jen nechválila ;o)… Trošku mu teď zašmodrchaly hlavu háravky. Cvičení na zahárané trávě mu jde, ale odvolání od pachu se ukázalo být velmi bídné (jojo, Červík dospěl a už je tu cvakání bradičkou ;o) ), takže jsem na něm začala cíleně pracovat – hledám hodně voňavá místa, cvičím u nich, ze začátku stačí malá pozornost, jednoduché cviky, postupně chci pozornosti více a cviky těžší, za odměnu Červíka pouštím čuchat, hraji si s přivoláním.
Hlídání si žrádla je doma hodně dobře zvládnuté – občas se stane, že zavrčí, ale umí se ovládnout (vrkne, a odejde bokem). Snažím se hrát venku hru „Pejsku vem“ („Ájko vem, Červí vem“ – hra, o které jsme psala v prosinci) s co nejvíce různými pejsky. Do Psího Parku si Červíka beru málokdy, a pokud už, tak je to cíleně za účelem práce na střežení. Nechci se zase dostat do stavu, kdy se zvýší chybovost. Můj další krok je sestavení tréninkového plánu (tak, jako pro svoje klienty, aby Červík nebyl kovářova kobyla“) a intenzivního nácviku ne-střežení.
Rok utekl jako voda, a jak se říká, že v nejlepším se má přestat, tak je nejvyšší čas s pravidelným Červodeníčkem skončit. Snad vám byl inspirací při práci se svým čtyřnohým kamarádem.
Autor a foto: Petra Marečková
O autorovi:
Petra Marečková
Agility se věnuji 9. rokem, z toho 3 roky vedu tréninky na KK VFU. Dva roky pořádám semináře pozitivní motivace, od ledna tohoto roku vedu i pravidelné hodiny pozitivky. Od července budu působit také v nově otevřeném výcvikovém centru Psí Park. Mám dvanáctiletou kříženku Ájku a devítitýdenní bordeří štěndo Červíka.
Se psy pracuji pouze pomocí pozitivního upevňování.
