Tak to je dobrá otázka. Myslím si, že na ni není úplně jednoznačná odpověď. Nejdříve bychom si měli ujasnit, co tou tvrdohlavostí totiž vlastně myslíme. Psy chovám v podstatě celý život, a proto v zásadě souhlasím, že někteří jistě mohou být i tvrdohlaví. Většina lidí ale tvrdohlavost připisuje spíše nedostatkům ve výchově a výcviku. A to je rozdíl!
Tvrdohlavost se podle mě u psa projevuje jeho občas svérázným chováním. Lze to pozorovat u psů, jejichž povaha není jednoduchá a neprošli pořádným základním výcvikem, stejně jako u těch, kteří základy poslušnosti velmi dobře ovládají. Těžko říct, zda je možné chování, kdy pes evidentně záměrně dělá něco, co nechceme, považovat za tvrdohlavost. Myslím, že etologové by se na daný problém dívali různě.
Z mého pohledu je možné, že psi prostě tvrdohlaví být můžou. Zjednodušeně proto, že v našem chápání společenského chování se to tak jeví. Pokud víme, že náš pes ví, co po něm chceme, má přehled o situaci a stejně si udělá po svém, vědom si následků, můžeme to označit za jistý projev tvrdohlavosti.
Většinou jde o chybu při výcviku
Pokud však budeme sami k sobě upřímní, stále se bude jednat o chybu ve výcviku či vzájemné komunikaci. Otázkou je, do jaké míry lze projevy jakési tvrdohlavosti odstranit. Pokud máte nevychovaného psa, o kterém tvrdíte, že je tvrdohlavý, máte v podstatě výhodu. Pro vás je řešení svým způsobem jednoduché – podrobit psa výcviku základní poslušnosti. Tím si také zlepšíte svou vzájemnou komunikaci a pes bude v budoucnu mnohem lépe chápat co může a co už ne. Bude to chtít sice čas, houževnatost a trpělivost, ale výsledky se dostaví stoprocentně.
Horší už to je se psy, kteří povely znají a plní, ale občas prostě nesplní. Samozřejmě, i zde je to otázka výcviku, ale ne každý majitel potřebuje psa fungujícího jako stroj. Problém často nastává ve chvílích, kdy pes svou tvrdohlavost projevuje neuposlechnutím přivolání. Tedy když si běží, kam chce on bez ohledu na nás.
Lovecký instinkt dělá své…
Pes není natolik rozumný tvor, aby dokázal komplexně zhodnotit situaci. A tak se například může tvrdohlavý lovec rozhodnout pronásledovat zajíce, ačkoliv je v blízkosti rušná silnice. V takových chvílích jistě každý nejen že proklíná tvrdohlavost svého psa, ale hlavně lituje, že ho vůbec pouštěl.
Ani zde se nejedná o tvrdohlavost. Vysvětlení bývá prosté – pes zhodnotil podnět ve formě zajíce jako důležitější než naše volání. Prostě lovecký instinkt u něj bývá v takových chvílích silnější, něž 
reflex, který jsme mu budovali výcvikem přivolání. Abyste odhalili pravou podstatu, musíte se objektivně zeptat sami sebe – opravdu jste se nácviku přivolání věnovali dostatečně? Opravdu je schopen váš pes pokaždé přiběhnout, když voláte jeho jméno?
Pokud ano, jste bohužel v té nejhorší skupině lidí. Váš pes je asi všeho všudy duší lovcem (těkařem, apod. – dle povahy „tvrdohlavosti“) a moc s tím nenaděláte. Jediným řešením je myslet ještě více za něj. Tedy odhalovat potencionální spouštěče tvrdohlavosti dříve než pes sám. Takto silně vyvinuté pudy mají například někteří chrti, či jiná lovecká plemena – majitelé prostě své psy znají a vědí, kdy je možné je pouštět a kdy ne. Jen tak se můžete vyvarovat případných problémů.
Většina majitelů psů se ale řadí do skupiny lidí, kteří ačkoliv své psy vycvičené a vychované mají, naprosto stoprocentně vybudovaný reflex na přivolání jejich psům prostě a jednoduše chybí. Ve většině případů se tento jev nijak neprojevuje, problémy nastávají pouze ve vyhrocených situacích. Ať už se jedná o výše zmíněné honění zajíců, nebo třeba útěky ve městě za zajímavými podněty (jiní psi, hárající feny).
Vyplatí se myslet za psa
Zde opět pomůže buď upevnění výcviku, nebo prosté myšlení dopředu. Časem se tomu stejně naučí každý majitel, protože tak se dá nejlépe předcházet různým komplikacím, které chov psa v dnešní moderní společnosti přináší.
Shrnutí na závěr je tedy následující – tvrdohlavost u psa je přenesené označení, které ovšem v mnoha případech prostě sedí. Jádro problému je ale stále a pořád ve výcviku a výchově psa. Nějaké projevy žebrání, zlobení či vynucování si pozornosti se rozhodně v žádném případě za tvrdohlavost označit nedají.
Pokud tedy chceme společně s naším psem (či dokonce smečkou psů) žít v poklidu a pohodě, musíme se věnovat výcviku. Jinak to prostě nejde. A až o vycvičeném psu, který občas neuposlechne, se můžeme s přáteli bavit jako o tvrdohlavém.
Autor: David Navara
