Nejstarší kočičí plemeno světa: Kočka domácí, pramáti všech ostatních

Žije s námi už tisíce let, je hned vedle psů nejrozšířenějším mazlíčkem, přesto toho o ní zas až tolik nevíme. A celkem správně tušíme, že ne ona u nás, ale my bydlíme u své kočky. Kdy se k lidem vlastně přidala a proč je pořád poněkud odtažitá?

Znalci se vcelku shodují v názoru, že k úplné domestikaci kočky, jako ji známe u psů a jiných zdomácnělých zvířat, vlastně nikdy nedošlo. Tyto šelmičky jsme začali zajímat až v okamžiku, když jsem se usadili a začali pěstovat zemědělské plodiny.

Video: Jak mňoukají kočky:

Kočky jsou s námi už 10 000 let

Badatelé se přou o to, zda kočka byla domestikována jednou, a to před více než 10 000 lety na Blízkém východě, kdy šlo původně o kočku plavou a teprve odtud se dostala do Asie. Poslední genetické výzkumy ale naznačují, že v Číně a dalších zemích byla domestikována divoká kočka bengálská. Sblížení s člověkem tak zřejmě probíhalo na několika místech Země různě. Vždy však souviselo s přechodem lidí usedlý způsob života.

Sýpky, kočičí ráj

Zásobárny obilí a dalších plodin byly vždy rájem pro hlodavce, a tedy i pro kočky. Pro ně tak lidská sídla znamenala velmi pohodlný způsob obživy. Proto se tyto šelmy zdržovaly v okolí vesnic. S lidmi se však příliš nekamarádily, v jejich obydlích maximálně vyhledávaly bezpečnou skrýš. Když vychytaly všechny myši, potkany a další havěť, přesunuly se prostě o dům či vesnici dál.
To se ale nelíbilo hospodářům, kteří si jejich služeb velmi považovali. Začali tedy kočky přikrmovat a až v tomto okamžiku lze hovořit o jistém zdomácnění ceněných pomocníků.

Zbožňované i upalované

S námi lidmi to neměly kočky vždy jednoduché. Ve starověkém Egyptě se dočkaly snad největší úcty, kdy byly lidmi uctívány coby poslové bohyně Bastes a spojovány i s jinými božstvy. Staly se nedotknutelnými a požívaly stejných výsad, jako vladaři a šlechta. Jejich tělíčka byla často po smrti balzamována a mumie se staly cennou výzdobou egyptských domácností. O mnoho staletí později se staly tyto mumie zajímavým artiklem pro praktické Angličany. Nikoliv však jako historické artefakty, ale coby výživné hnojivo. Odhaduje se, že jich na polích tak skončilo přes 19 tun.
Zlé časy naopak prožívaly kočky ve středověké Evropě. Tady je církev označovala za služebnice ďábla a spolu s „čarodějnicemi“ tak končívaly na hranici. Nejprve černé, pak i ostatní. Což ale byla těžká doba nejen pro ně, ale i pro lidi. Neměl kdo lovit hlodavce, přenašeče smrtelných chorob, a tak civilizaci decimovala jedna morová rána za druhou.

Moderní plemena vznikla nedávno

Domácími mazlíčky se staly teprve nedávno. Lidem ovšem nestačily snad tisíce barevných i vzhledových variant kočky domácí. Začali je šlechtit k obrazu svému, a tak vznikly desítky plemen „ušlechtilých koček“, určených i do městského bytu. Všechny přes svou rozdílnost ale mají jedno společné, tedy své prapředky.

Proč jsou kočky „odtažité“

Kdo má doma toto čtyřnohé stvoření ví, že kočka opravdu není pes. Žije si svým samotářským životem, člověka si připustí k tělu jen, když sama chce.
Je to dáno tím, že si i přes všechno úsilí lidí ponechala svou suverenitu kočkovité šelmy. S výjimkou lvů jsou všechny ostatní osamělými lovci, nepotřebují ke svému životu smečku. Je to praktické, živí se především drobnými hlodavci a ptáky, které neloví v týmu, ale bleskurychlým útokem. Kořist je natolik malá, že dělit se o ni s ostatními by nemělo smysl. Mohlo by nás mást, že třeba ve městech najdete celé kočičí kolonie. Je to ale jen z nouze cnost: Dámy si od sebe udržují odstup, respektují se, cítí se bezpečněji před psy, ale lovit půjde každá zvlášť.
Přesto, že jsou poněkud odtažité, máme kočky rádi a nedáme na ně dopustit. Jenom asi mnohého z nás napadne: Není to vlastně tak, že nás naše přítelkyně považuje jen za nějako velkou a velmi hloupou kočku, která, inu dobrá, přesto sem tam sežene něco k žrádlu…?

Autor: javol