Akita Inu je velký špicovitý pes, pocházející z hornatých oblastí na severu Japonska. Je to silný, svobodomyslný pes se sklony k dominanci, nedůvěřivý k cizím lidem. S vlastní rodinou, pod vedením zkušeného chovatele, vychází dobře.
Toto plemeno je pojmenováno podle provincie Akity na japonském ostrově Honšú, z níž pochází. Takže Akita Inu vlastně znamená pes z Akity.
Na světě je už 7000 let
Patří k nejstarším psím plemenům. Nalezené ostatky jejich předků datují archeologové do doby 5 000 let před naším letopočtem. Tito psi putovali s kočovníky po celém Japonsku. Jejich hlavním posláním bylo lovení velké zvěře, např. medvědů, jelenů či kanců, a ochrana rodiny a majetku. Psi byli dříve menší než dnešní akity, protože v drsných klimatických podmínkách s nedostatkem potravy by neměli šanci přežít. Ačkoliv je Akita jedním z nejstarších plemen, její přežití zajistilo křížení s jinými velkými asijskými psy. Velký zásah plemeno utrpělo během druhé světové války, kdy byli psi odváděni k válečným účelům, a k udržení chovu přispělo křížení s německým ovčákem. Dnes známe také americkou Akitu, která je té původní podobná, je trochu méně špicovitá a srst může mít jakékoliv barvy. Akity se dožívají okolo 10 let.
Akita je paličák, který se nehodí pro každého
Akita inu je nesmírně věrný a milý společník, zcela oddaný své rodině. Vyžaduje ale zkušeného chovatele a důslednou výchovu. Může být totiž agresivní vůči jiným psům (na začátku 20. století ho v Japonsku používali k psím zápasům). Je velmi inteligentní, ale také tvrdohlavý. Když si něco zamane, nikdo mu to nerozmluví.
Hachiko byl svému pánovi věrný až za hrob
O jeho věrnosti svědčí i světově slavný příběh o psu Hachiko (čti Hačikó) tedy „osmém princi“. Byl jako dvouměsíční darován profesoru Uenovi z Tokia. Hačikó mu později každý den přesně v 17 hodin chodil naproti na nádraží. Po dvou letech profesor zemřel, pes však na něj nadále celých 10 let až do konce svého života den co den čekal a věřil, že se jeho pán vrátí. Dnes má na místě, kde zemřel, svůj pomník…
Autor: David Navara, redakce
Článek pěkný, ale nevidím zdroje informací ani fotek…