Navazujeme na 1. díl útěkářů. Co dělat a kde hledat další příčiny se zkusíme popsat v tomto díle.
Snaha najít pána
Nejen psi chovaní v bytě, ale i ti, kteří mají k dispozici velkou zahradu nebo dvůr mohou trpět tzv. separační úzkostí. To je stav, kdy pes má přespříliš silnou vazbu ke svému majiteli a neunese odloučení. Po odchodu páníčka do práce podhrabe plot nebo přeskočí zeď a propátrává okolí. Setkala jsem se dokonce s několika pokrokovými psy, kteří šetřili nohy a cestovali sem tam městskou hromadnou dopravou.
Někdy zoufale hledají páníčky psi, kteří sice běžné každodenní vzájemné odloučení snášejí dobře, ale zaskočí je několikadenní nepřítomnost pána například při pracovní cestě nebo v době dovolené. A to i přesto, že péči o psa převzal zodpovědně někdo z příbuzných či známých.
Strach a panika
I mezi příslušníky velkých plemen psů je mnoho takových, kteří se panicky bojí bouřky a střelby. Pro takové psy je nesnesitelným utrpením být sám s takto silným strachem. Je-li rodina doma, většinou se snaží dostat do domu, kde hledají malý tmavý prostor jako úkryt a především společnost své smečky. Ale když doma nikdo není, utečou většinou hodně daleko a nezřídka se při tom i ošklivě zraní, protože v panice ztrácejí nad sebou kontrolu a nevnímají jiné ohrožení, než hromy a blesky nebo výstřely. Tito nešťastníci často končí pod koly aut nebo umírají vyčerpáním daleko od domova.
Senilita
Sice se říká „Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem“, jenže to už dnes tak docela neplatí. Jednak tu není řeč o koních, ale o psech, a hlavně pokroky veterinární medicíny, kvalitní výživa i způsob chovu psů (ale i těch koní) mají za následek, že naši čtvernozí kamarádi se dožívají v celkem dobré fyzické kondici senilního věku. Podobně jako lidé s Alzheimerovou chorobou pak mohou trpět ztrátou paměti, zapomínají naučené cviky, stávají se nečistotnými, neorientují se správně v prostoru a snadno se zatoulají za hranice svého teritoria, aniž by si to uvědomili a aniž by byli schopni najít cestu zpátky.
Nadměrný lovecký instinkt
Někteří psi mají velice silně vyvinutý pud lovit a zabíjet. K vrozeným schopnostem se v těchto případech většinou přidají další rizikové faktory: nedostatečná socializace v raném věku, neustálé dráždění potenciální kořistí (např. pes na řetězu a slepice nebo kačeny uzobávající z jeho misky), dlouhodobé hladovění psa, nuda a nedostatek činnosti, předchozí zkušenost s lovem, zvláště pokud pes někdy lovil ve smečce. Z takového psa se při každé příležitosti stává postrach drůbeže, králíků, koček a jiných nebohých tvorů v širokém okolí.
Syndrom hypersenzitivity/hyperaktivity
Psi postižení touto poruchou mají nejen sklony k útěkům a toulání, ale často trápí své majitele i dalšími projevy: neustálým štěkáním, ničením veškerého zařízení, neposlušností, nečistotností a mnohdy i agresivními výpady. Jde o vážnou poruchu osobnosti psa, která může mít hormonální příčinu, někdy má však původ v nesprávné péči během prvních dvou měsíců po narození. Taková štěňata nejsou schopna se normálně učit. Chybí jim sebekontrola a začnou-li s nějakou činností, je pro ně zatěžko ji ukončit. Jsou stále aktivní, neúnavná, mají nezřízenou chuť k jídlu a většinou násilnické sklony. Tito psi reagují přemrštěně na všechny podněty, ale nedaří se je čímkoli motivovat, nedodržují žádná pravidla. Při hře naběhnou do zdi nebo do stromu, vrhnou se z okna za ptákem nebo kočkou, nerespektují silnici. Při útěku se často poraní, ale chovají se, jako by necítili bolest. Zásadně se domů nevracejí. V USA bylo zjištěno, že právě tito psi největší měrou plní tamní útulky (80 %).
Co s tím?
Sklony k toulání nemají genetický původ a nedá se tedy říci, že příslušníci některého plemene utíkají častěji než ostatní. Mnohem více tuláků je však mezi psy-samci než mezi fenami. Největší roli zde hrají většinou vnější faktory. Jak vyplývá z výše uvedeného, tentýž následek (útěk) může mít mnoho příčin, někdy jde i o jejich kombinaci.
Najít vhodné řešení předpokládá nejprve stanovit správnou diagnózu. Pak se postupuje od nejjednodušších opatření (dostatečně zřetelné ohraničení teritoria, změna denního režimu, časté společné vycházky, dostatek sociálních kontaktů a interaktivních hraček) přes mechanické pomůcky (hozený chřestící předmět po psu na útěku, sprejový obojek spolu s „neviditelným plotem“ na hranici pozemku), až po medikamentózní léčbu. Ta bývá nutná především u strachu ze samoty, strachu z bouřky, syndromu hypersenzitivity/hyperaktivity. Důležité je řešit problém včas, než se stanou pro psa útěky pravidelnou činností.
Autorka: MVDr. Hana Žertová – www.hanazertova.cz
MVDr. Hana Žertová vystudovala Vysokou školu veterinární v Brně v roce 1981. Vedle dlouholeté práce v redakci odborných časopisů Veterinářství, Veterinární klinika a Zvěrokruh se věnovala praxi malých zvířat, v posledních deseti letech již výhradně oboru Terapie poruch chování se zaměřením na psy a kočky.
